Příznaky známe všichni. Preventivní kroky jakbysmet. Přesto syndrom vyhoření a jeho symptomy v podobě ztráty chuti k čemukoli, věčné naštvanosti a únavy v našem okolí spíše narůstají, než mizí. To nesvědčí o ničem jiném, než že za vyhořením stojí mocnější duševní faktory, než jen schopnost zvládat stres a tlak.

Víme-li, že nám něco škodí a neprospívá, proč v tom vůbec zůstáváme? Co to v nás je, že si nedovedeme pomoci? Stručně řečeno, za jednostranným zaměřením na výkon či úspěch stojí naše komplexy. Nepředstavujme si pod tímto slovem jen cosi napoleonského či oidipovského, v lidské psychice (nebo chcete-li mysli) se jedná o souhrn zautomatizovaných, nevědomých reakcí na podněty jak z vnějšku, tak i zevnitř. Pokud jsme tedy například vystaveni strachu ze selhání či odmítnutí, začneme jednat více či méně mechanicky, a to s hlavním cílem vyhnout se nepříjemným pocitům, které tyto obavy provázejí.

Pod dlouhodobým tlakem, ve stresu, během vypjatých situací (a kdykoli se to nejméně hodí), jakmile začneme pociťovat, že naše práce a výsledky nejsou dost dobré, automaticky si s tím spojíme i to, že nejsme dost dobří ani my sami! A znáte někoho, kdo by se chtěl dobrovolně cítit jako nula? Protože je takový pocit vskutku nepříjemný (blíží se existenční úzkosti), dali bychom nejen polovinu království, abychom mu unikli. Jedni, když jsou v prů…švihu, přidají na výkonu, druzí na rychlosti, třetí se začnou vztekat.

Když nemůžeš, přidej? Výsledkem je běh v krysím kolečku!

Pod zprofanovaným heslem “když nemůžu, přidám”, přidáme, výsledky tím většinou doženeme, čemu ale v zoufalé snaze unikáme marně, jsou výčitky, kterými nás častuje nikdy neuspokojitelný vnitřní kritik. Když se něco povede, shodíme to na náhodu, případně se začneme obávat, kdy nám na naši neschopnost beztak přijdou.

Protože tlakem na výkon či perfekcionismem nijak neřešíme zdroj nepříjemných pocitů (řešíme pouze vnější důsledky v podobě nervózního šéfa a okolí), pak ono “když nemůžeš, přidej!” má za následek pouze to, že se krysí kolečko i krysa v něm pohybují rychleji, lépe, elegantněji, s většími ovacemi…ovšem dokola a na místě.

Samozřejmě, na dobře odvedené práci a výkonu, za který se nemusíme stydět, není nic špatného! Problém nastává při dlouhodobé jednostrannosti, která zcela v souladu se zákonem o zachování energie způsobí, že se stroj, jehož takt a smysl jsou už jenom o výkonu (čas na údržbu se samozřejmě z úsporných důvodů vynechává), zasekne, a někdy zcela zhroutí.

Pro slíbenou polovinu království si tak přijde výběrčí, jakýsi duševní exekutor. Skolí nás na lůžko, vezme chuť do života, zbaví smyslu, výkon prohodí za apatii, perfekcionismus za paralýzu. Světlejší zítřky nahradí realita životní krize.

Základní kameny osobnosti

Je zřejmé, že člověk neobchoduje se svým zdravím či osudem jen tak pro zábavu. V sázce není nic menšího než celá naše osobnost, a problém způsobuje naše neuvědomělost. Základy každé osobnosti tvoří sebehodnota, sebedůvěra a sebeúcta, z nichž plyne vztah sama k sobě. Lze mít ovšem rád někoho, jehož hodnotu nevnímám, nevěřím mu, či si jej nevážím? Stěží, přesto takovým způsobem uvažujeme o sobě (nadutou pýchu jako kompenzaci méněcennosti rovněž nepočítejme).

Problém s výše popsanými stavebními kameny spočívá v tom, že bez nich žádná osobnost jednoduše fungovat nemůže. Bez nich se naše existence mění v prach. Navykli jsme si tudíž chybějící materiál suplovat zvenku. Sebehodnotu vyplní auto, nadprůměrný plat, jindy pocit pracovního vytížení (důležitosti!) atp.

Z psychiky ovšem nikdy nic nemizí. Méněcenné pocity, které nikdo neslyší a ani neřeší, se v hloubi naší duše postupně hromadí, až v jednu chvíli pohár přeteče, a ony se postaví našemu milému egu do opozice právě například v podobě krize. Postavení, peníze, smysluplná práce, ale také zdraví či rodina jsou samy o sobě prima věci, ale snadno zapomínáme, že o ně můžeme kdykoli přijít. Zásahem někoho druhého nebo vpádem nemoci či kolapsu.

Bilanční krize

Krize je ovšem (kromě své extrémní nepříjemnosti) rovněž i krizí bilanční. Je možností pro hledání nových postojů a východisek. V tom totiž tkví její smysl. Téměř brutálními donucovacími prostředky se nás snaží přivést zpět sama k sobě. Což, nevoli mnohých navzdory, znamená v prvé řadě převzít zodpovědnost za svůj život zpět do svých rukou. Institut manažera štěstí je samozřejmě lákavá představa, ovšem doby, kdy jsme potřebovali ke svému fungování chůvu, jsou nenávratně pryč, stejně jako jsou pryč časy kulturních referentů.

V dospělosti jsme zodpovědni v prvé řadě sami za sebe (a za své děti, pokud je máme). Vymlouvat se na okolnosti, despotického šéfa, špatný osud (nebo Kalouska), je totiž především snadné, nikoli pravdivé. Ano, osud se s námi mnohdy nemazlil, ale vězet kvůli tomu v práci, která nás nebaví, brblat, a nic s tím nedělat, je přeci jen, mírně řečeno, nepatřičné. Krize nás tak může dovést k tolik potřebné kritické sebereflexi. Až pod skutečným tlakem je člověk vůbec sto (výjimky potvrzují pravidlo) podívat se pravdivě na své hodnoty a skutečné motivace, podle nichž svůj dosavadní život řídil. Na svou závislost na uznání, ocenění, ohodnocení, na moci a na penězích. V okamžicích krize se srovnají účty, a můžeme tak nahlédnout i do nákladové stránky celého obchodu s vlastní sebehodnotou.

Nahlédnutí do svých skutečných motivací je prvním krokem k vystoupení z krysího kolečka. Člověk k němu potřebuje odvahu, upřímnost, sebereflexi a notnou dávku trpělivosti. Co se v psychice zabydlovalo po léta, z ní samozřejmě během deseti minut nezmizí (tato netrpělivost je zřejmě odpovídající stranou poptávky po nabídce všelijakých zázračných technik a desetikrokových návodů na štěstí).

Na své cestě budeme rovněž potřebovat schopnost koncentrovat pozornost. Tou oplýváme všichni, jen je vyhřezlá do vnějšího světa a roztěkaná po řinčících lákadlech. Pohledu do vlastního nitra se ovšem děsíme. Proč asi?

Odpověď na to, kým jsme a jaké reakce zvolíme na přicházející impulsy, ale nikde jinde než sami v sobě najít nemůžeme. Nikdo jiný to za nás neudělá, neboť nikdo jiný za nás náš život žít nebude. Ztratíme-li tak ze svého života smysl či veškerou radost, i zde naštěstí platí, že z lidské psychiky prostě zmizet nemohly. Smysl i radost byly zaházeny iluzorními představami, a ty pod tíhou krize padly. Odstraněním suti, tj. prací na sobě, k nim můžeme znovu najít ztracenou cestu. Každá krize v sobě totiž nese i skrytý účel, tj. smysl.

Autorem článku je Tomáš Zetek, terapeut ve společnosti Meaning.